THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je tomu zhruba rok, co hard rocková legenda Glenn Hughes zavítala poprvé do Plzně. Tenkrát to však byl společný koncert s Joe Lynn Turnerem na podporu jejich společného projektu, zatímco dnes se jednalo o koncert Glenna Hughese jako sólového umělce. Glenn Hughes se proslavil v 70-tých letech jako baskytarista a doprovodný zpěvák DEEP PURPLE, se kterými nahrál tři studiová a jedno živé album. V následujícím desetiletí (a sice v roce 1982) nahrál vysoce ceněné album spolu s kytaristou Patem Thrallem, taktéž pak nazpíval desku „Seventh Star“ (1986) legendárních BLACK SABBATH. Účastnil se mnoha projektů (z nejznámějších vzpomeňme kapelu PHENOMENNA) a vypomáhal na některých albech svých kolegů (např. sólové album Johna Noruma, kytaristy EUROPE). Počínaje rokem 1993 je však na sólové dráze a bombarduje nás takřka rok co rok zbrusu novou albovou kolekcí. Ta letošní má název „Soul Mover“ a turné, jehož plzeňské zastávky jsem byl svědkem, jede na podporu právě této desky.
Jako předkapela se představili Američané THE LIZARDS, což je skupina, kterou před lety postavil další nestor hardrockové školy - bubeník Bobby Rondinelli, jenž svého času působil také v BLACK SABBATH a dále pak v RAINBOW a BLUE OYSTER CULT. Vystoupení THE LIZARDS, trvající zhruba hodinu, čerpalo zejména z hardrocku a blues. Dunivé Rondinelliho rytmy podpořené majestátními klávesami a dechberoucí kytarovou výstavbou, která čerpala plnými hrstmi ze základních hardrockových motivů 70-tých let, to byly hlavní triumfy THE LIZARDS. Také zpěvák, který byl zhruba o 15 let mladší než jeho spoluhráči, své hlasivky věru nešetřil. Ať už skladby THE LIZARDS působily bluesově a zatěžkaně či vzdušně ve stylu RAINBOW nebo dokonce spřízněně se syrovým jižanským boogie, kapela si vždy udržela vysoký standard a vlastní tvář. V závěru dokonce Rondinelli vystřihl kratší, o to však intenzivnější bubenické sólo.
Po nezbytné pauze na odklizení aparatury předskokanů se konečně před půl desátou na pódiu objevil Glenn Hughes se svým doprovodným bandem. Část tohoto turné měli odehrát Chad Smith (bubeník RED HOT CHILI PEPPERS, který Hughesovo album dokonce i nabubnoval) a Dave Navarro (kytarista JANE´S ADDICTION a ex-RED HOT CHILI PEPPERS) a tak se také stalo, jenže vystoupili pouze na několika koncertech v Británii. Na kontinentu (tedy i u nás) hrála standardní koncertní kapela Glenna Hughese bez jediné z těchto hvězd. Koncert zahájila titulní kompozice z právě vycházející Hughesovi novinky - tedy „Soul Mover“, následovaná rovněž novinkovou skladbou „Orion“. Zvuk vystoupení byl průzračný, čirý, což je v tomto plzeňském sále věc, která se stává velmi zřídka. Největší zastoupení měly skladby z právě propagovaného alba, ale hrálo se samozřejmě i z dalších Glennových sólovek, zejména pak těch novějších. Ještě v první půlce vystoupení zazněla monumentální kompozice „Mistreated“ od DEEP PURPLE, ve které Hughes předvedl, že je skutečně mistrovským zpěvákem, kterému nedělá vůbec žádný problém hlasový přechod od jeho tradičního, skoro až černošského zabarvení hlasu, do vysoce položeného rockového výrazu. V jeho zpěvu jsou znatelné soulové prvky, které dodaly skladbám na zvláštní atmosféře a barevnosti. Glennův sólový kytarista, jehož hra po celou dobu vynikala maximální precizností (radost poslouchat jeho košatá kytarová sóla v druhých půlkách skladeb), zazářil zejména v „Building The Machine“. Několikrát se stalo, že skladba byla mírně nastavena o kratší instrumentální jamík, či Glennovu improvizovanou vokální etudu. Vrcholem vystoupení se stala píseň „Don´t Let Me Bleed“, rovněž z novinkové desky. Přídavek obstarala titulní kompozice jediného alba, které Glenn Hughes nazpíval s BLACK SABBATH, a sice „Seventh Star“. Skladba postavená na orientálně znějících klávesách a pomp-rockové melodice 80-tých let byla skutečným závěrečným bonbónkem, který musel potěšit nejednoho hardrockového příznivce. Velmi dobrý rockový koncert pro zhruba 300 přítomných.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.